Jen jsme zaparkovali v Rožmberku na náměstí, začal slejvák - to nám to pěkně začíná. Já s Tomem se schováme při prohlídce hradu, ale kam půjde Jirka s Lukym, to tedy opravdu netuším. Zatím jdou s námi na hrad. Zjistíme ceny, srovnáme si čas a domluvíme se, co dál...
Po hodině a půl už je situace úplně jiná. Auto přeparkováno na místo bez poplatku, venku svítí slunce jak blázen a všichni mají dobrou náladu. Fajn, vyrážíme na kola. A už je to tady: proč musíme pořád JEZDIT na výlety? (loni to bylo CHODIT na procházky). A: ten kopec je strašně prudký a mě už bolí nohy...já bych si dal svačinku.....já chci pít.... Zdá se mi, že víc stojíme, než jedeme. Naštěstí to není daleko. Výhled na koně, rybníček s lavičkami. Až na tu hromadu hnoje za námi je to tu báječné. Naštěstí hromada je na kopci, my pod kopcem a fouká správným směrem. Takže tatranky, pití, na kola a honem zase zpátky, pojede se na oběd do Vyššího Brodu. Teď už je to vesměs z kopce, tak se tolik neprotestuje a vidina oběda asi také dělá své.
Ve Vyšším Brodě jsem pánské trio odložila do Poštovního muzea a šla na prohlídku kláštera. A dobře jsem udělala. Původně jsem totiž chtěla vzít Toma s sebou, když se mu na Rožmberku tolik líbilo. Ale tohle by fakt nedal. Ne, že by slečna průvodkyně nepovídala zajímavě.....ale ty téměř 20 minutové prostoje byly strašné. Než si někteří z naší skupiny vše prohlédli, vystála jsem jim málem v kamenné podlaze důlek. A navíc se už nesmí do křížové chodby a k hrobu Záviše z Falkensteina. To vědět, šla jsem do toho muzea také....
Na cestě na chatu ještě stavíme na vyhlídce na Čertovu stěnu. Zítra chceme jet podél Vltavy dolní cestou, tak aby ji kluci viděli shora i zdola.
Žádné komentáře:
Okomentovat