Hořící rána nebes.
Takovéhle dny nemám moc ráda. Slunce sotva vyjde a už mizí za nízkou oblačností. Celý den je šedivo, nevlídno. Sice nepršelo, ale všude bláto, zkrátka zima, kterou nikdo nemusí. Ráno jsme vyrazili s Lukym na návštěvu, ale na oběd a odpolední spaní už jsme zase byli doma. Sice jsem Lukyho přemlouvala, že u tety se taky hezky spinká.......postavil si hlavu a že spinkat bude doma. Tak jsme holt jeli. Spal až skoro do čtyř, takže procházku už jsme nestihli, ale tenhle okamžik, kdy zapadající sluníčko vykouklo zpod mraků, jsem si prostě nemohla nechat ujít. Bylo to zvláštní. Vypadalo to, jako když se na nebi otevřela hořící rána. A kopec, který v té chvíli slunce osvítilo, vypadal jako při požáru...
Žádné komentáře:
Okomentovat