Odpočinkový den. Po včerejší túře by mi pánové ani nic jiného nedovolili :o). Ráno jsem jim sice nabízela, že dneska půjdu na vodopád Bílá strž sama, ale Luky prohlásil, že by se mu po mě stýskalo a že chce jít taky. Na Bílou strž je to 4 km od Černého jezera, takže využíváme ekobus, který k Černému jezeru jezdí. No to jsme to vyhráli! Autobus plný, žádný vzduch, unavená řvoucí holčička a řidič, který se snaží při řízení průvodcovat..."tady, jak je ta cedule vede ten tunel....é...je to nejdelší tunel u nás, spotřebovali na něj tunu trhavin... (po 10 m)...má přes 1700 metrů a stavěli ho Chorvati a Italové.....(po cca 100 m)...je v hloubce 180 m...". Po dalších 3 minutách brzdíme u vodopádku: "...a tohle je nejhezčí vodopád od Černého jezera (autobus jede méně než krokem, aby si ho všichni řádně prohlédli)....a tady je nejhezčí vyhlídka, nalevo vidíte Hojsovku (cestující nevěřícně zírají do svahu zarostlého stromy - pan řidič jim zapomněl říct, že ta vyhlídka je napravo)...". Když jsme po 15 minutách "jízdy" vyjeli kopec k jezeru, pan řidič mě uzemnil: "...jsme tady, prohlédněte si jezero autobus bude v 11 hodin odjíždět tamhle od té boudy a za chvilku dorazí auto s pívem a nanukama!!!" Není nad to vyvézt si zadek až nahoru a tam si dát pívo a nanuka :o) Lístek na autobus nám platil i pro zpáteční cestu, ale museli bychom se nejpozději za dvě a půl hodiny vrátit. A to jsme prostě nedali. Při cestě k vodopádu jsme se zapomněli na malinách a na zpáteční cestu (4 km do kopce) jsme měli hodinu.
Samotný vodopád mě trošinku zklamal. Tedy ne vodopád, ale výhled na něj. Někdo tam přímo před něj nasázel stromy a vodopád se vůbec nedal pořádně vyfotit :o). Přímo k němu se nesmělo, i když některé fotky na netu ukazovaly opak.
Když jsme vylezli od vodopádu a zjistili, že jsme v časovém presu, rozhodli jsme se pro změnu plánu. Autobus jsme nechali propadnout a vyrazili na opačnou stranu směr Hojsova Stráž. Říkali jsme si, že cca 5,5 km kluci zvládnou, zvlášť když se půjde skoro pořád z kopce. Šlo. Až na ten šílený, kilometr dlouhý stoupák na nádraží....ten vymyslel nějaký obzvláště vypečený sadista. Vlak nám jel až za hodinu, takže jsme se najedli a kluci svými hláškami pobavili všechny spolucestující. Cesta vlakem a tunelem už byla lepší, Luky tolik netrpěl a protože byly tři hodiny, vyrazili jsme směrem k sedačkové lanovce. Hurá, jezdila! To bylo radosti. 12,5 minuty jsem se pak vznášela vzduchem na chatrné židličce s lehce nervózním Tomáškem. Ne, že by se bál, prý měl jenom strach, že mu spadne klobouček :o)...tenhle den den jsme si fakt užili.
Samotný vodopád mě trošinku zklamal. Tedy ne vodopád, ale výhled na něj. Někdo tam přímo před něj nasázel stromy a vodopád se vůbec nedal pořádně vyfotit :o). Přímo k němu se nesmělo, i když některé fotky na netu ukazovaly opak.
Když jsme vylezli od vodopádu a zjistili, že jsme v časovém presu, rozhodli jsme se pro změnu plánu. Autobus jsme nechali propadnout a vyrazili na opačnou stranu směr Hojsova Stráž. Říkali jsme si, že cca 5,5 km kluci zvládnou, zvlášť když se půjde skoro pořád z kopce. Šlo. Až na ten šílený, kilometr dlouhý stoupák na nádraží....ten vymyslel nějaký obzvláště vypečený sadista. Vlak nám jel až za hodinu, takže jsme se najedli a kluci svými hláškami pobavili všechny spolucestující. Cesta vlakem a tunelem už byla lepší, Luky tolik netrpěl a protože byly tři hodiny, vyrazili jsme směrem k sedačkové lanovce. Hurá, jezdila! To bylo radosti. 12,5 minuty jsem se pak vznášela vzduchem na chatrné židličce s lehce nervózním Tomáškem. Ne, že by se bál, prý měl jenom strach, že mu spadne klobouček :o)...tenhle den den jsme si fakt užili.
Žádné komentáře:
Okomentovat